Aurelia Fenix
Aurelia Fenix
- Details
- Written by Super User
- Category: Uncategorised
- Hits: 155
...je to trochu delší román na pokračování, ale doufám, že to přinese své ovoce, pohodlně se posaďte, je to z mého života, pravdivé, tak, jak se to doopravdy stalo...
Ten román je sestaven do jedenácti položek v základním menu. Čtěte je, prosím, za sebou, jednu po druhé, neboť na sebe navzájem navazují, tedy jako první je tato - Aurelia Fenix (moje přezdívka), další je Ve znamení Blíženců, další je Berounka 91 atd. Menu bude vždy (po přihlášení pod vaším jménem a heslem u Login Form) k dispozici vpravo nahoře pod položkou Main Menu.
Main Menu
a nyní již k samotnému vyprávění...
Psal se rok 1987, seznámil jsem se s dívkou jménem Gábina na týdenním lyžařském pobytu v Krušných horách, ale již od počátku jsem vnímal, že náš vztah je nesourodý, a že každý putujeme jiným směrem. To se také potvrdilo později našimi odlišnými cestami, když už jsme nebyli spolu.
Tehdy jsem (vlastně už to bylo od dětství) vnímal, že nejsme ve Vesmíru sami, že vše má svůj pevný řád, že někde existují civilizace, odkud jsem přišel, a že kolem mě se tento svět kamsi řítí, že je to tu tak nějak vzhůru nohama, a že lidské emoce tu mají jiný náboj, než jaký bych očekával od přívětivé společnosti. Již tehdy mě zajímalo, jaký je život na jiných planetách, jak tam lidé cestují, jak se mají rádi a milují se, jaký mají vztah k přírodě a zvířatům.
Ta dívka si však v té době rozuměla s mou mamkou, staly se z nich přítelkyně a mně bylo nesmírně hloupé jejich vztah narušit, byl jsem velmi citlivý a vnímavý na každičkou hrubost, cítil jsem, že bych tomu měl dát volný průchod, a tak jsem svolil ke sňatku. Brali jsme se v roce 1989 a v témže roce jsem narukoval na vojnu. Po půl roce jsem byl z vojny doma.
Již záhy po návratu z kasáren jsem si začínal uvědomovat, že jsem obětoval své vlastní štěstí pro štěstí druhých, a to není správná cesta. Vnímal jsem, že štěstí může nastat jen tehdy, jsou-li šťastní všichni, a nikdo se necítí být obětován. Nejobtížnější úkol, který přede mnou byl, bylo postavit se zpříma a svěřit se mé ženě i mamce s tím, co cítím, jak to vnímám, a že takto si to nadále nepřeji. Dopadlo to nakonec tak, že jsem to dokázal, sice jsem zpočátku dostal za vyučenou kvůli tomu, že jsem to nechal dojít tak daleko, ale situace se vyřešila, všichni to postupem času začali chápat, a začali také osobně růst – cestou k sobě.
K rozuzlení došlo až v roce 1992, ale rok před tím začínaly již první impulsy. Jakmile jsem se rozhodl tam uvnitř, že to dokážu, najednou se mi do cesty začali plést lidé, jako by vyrůstali ze skrytého podhoubí.
V té době jsem si také usmyslel, že začnu psát kroniku mého života, aby byla prospěšná i některým dalším lidem.
Máte-li tedy zájem a chuť se trochu ponořit do počátku devadesátých let, vzhůru do hlubin študákovy duše: